Ježkovy voči, ozývá se od nás teď v tropických vedrech ze zívajících oken ještě častěji než normálně. Asi nějaká úchylka, co jsem převzala po rodičích a nevědomky ji předala nastupující generaci. Dokonce už i ty malé řeší své neúspěchy zvoláním: Do háje! či Do háje zelenýho! (kam taky jinam, když bydlíme na samotě u lesa)
a zejména Ježkovy voči!
A tak jsme je přivolali...
Navečer se konečně vyburcuji a jdu za západu stále ještě horkého slunce pověsit prádlo. Najednou za mými zády zvláštní dupot, dítě to nebude. Zahlédnu už jen tajemný stín, co mizí pod autem. Chvíli nervózně funí, čeká, než pochopí, že ta baba se nehne, bude tu zaclánět se škopkem svršků i spodků ještě dlouho. Dá si zpátečku a zaběhne zpátky za dům. Když mám konečně vše na šňůře, zahlédnu ho, jak se celý uřícený vynořuje na druhé straně domu. Uběhl, chudák malej ježatej, za tu chvilku dobrých 50 m! A hasil si to ke zbytkům, co necháváme pod stromem pro domácí zvířectvo.
Za soumraku už je tortila od oběda, kterou pohrdl nejprve manžel a pak i kocour, pryč.
No tak, hlavně, že vám chutnalo, ježkovy voči!
Budu si muset oživit básničku ze školky:
Na jarmarku táta ježek
sedm koupil koloběžek
pro své neposedné kluky.
Nerad pane klopil z ruky
vykládané zlaté plíšky
velké jako pampelišky...
Jak je to, ježkovy voči, jenom dál!
Jak je to, ježkovy voči, jenom dál!
Žádné komentáře:
Okomentovat