Mým zdrojem informací a častým společníkem je rádio. Konkrétně Dvojka, protože mluvené slovo mi tu na samotě denně docela chybí. Minulý týden jsem si tohohle svého nerozlučného společníka naladila zrovna, když začínal rozhovor Jolany Voldánové se vzdělanou a zcestovalou paní, která je zaměstnána na vysokém postu v Bruselu a která se vyjadřovala ke své právě vydané knížce. Její název jsem zapomněla, ale tématem tohoto jejího díla bylo oslovení žen ve smyslu, aby nebyly Popelkami čekajícími na prince a následně chudinkami, jež rezignují na kariéru, propásnou dobu, v níž by ji měly rozvíjet tím, že zůstanou celé tři roky doma s dětmi. To je prý důvod, že jsme na tom my ženy ekonomicky mnohem hůř než muži a často končíme ve stáru velmi špatně. Každý se má přece naplno realizovat a dělat všechno proto, aby byl co nejúspěšnější.
S částí z těchto úvah se snad dalo i souhlasit. Doba mužů živitelů a uťápnutých žen je evidentně minulostí. Ale zvedlo mě ze židle (teda spíš od vaření oběda), když paní prohlásila, že u nás v Čechách bylo velkou politickou chybou, když byla politiky po revoluci schválena, údajně kvůli hrozící vysoké nezaměstnanosti, tak přehnaně dlouhá mateřská dovolená a tenhle přežitek tu dosud trvá! Vždyť ve vyspělém světě je přece úplně normální, že děti pobývají od půl roku nebo i dříve v dětském kolektivu a žádné trvalé následky to na nich rozhodně nezanechává.
Autorka vyslovila tento názor a paní moderátorka jí vydatně přitakávala. A tenhle bezmezný obdiv bez jakéhokoliv pokusu podívat se na věc i z jiné stránky mě teda dost zarazil. Neměla by naopak každá z nás mít možnost volby takové cesty, jaká je pro ní a její rodinu nejschůdnější? Neměl by stát kromě podpory různých předškolních zařízení podporovat taky ty maminky, jímž připadá normální stát ratolesti nablízku, dokud nedozraje do fáze, kdy je připraveno otrkávat se v kolektivu a prožívat svá první kamarádství? Nejsme každý jiný, není každé dítě jiné a neprožívá osmihodinové odloučení od mámy a od táty jinak?
Není zjednodušující tvrdit, že každé batole si nakonec na odloučení zvykne a přizpůsobí se?
Mně tedy naopak přijde, že současná možnost vybrat si, jak dlouho chci a můžu být s dítětem doma, je fajn. Žádné ženě se přece nebrání, aby šla do práce krátce po porodu. Pokud je pro rodiče lepší, aby hlídal tatínek, pokud mají v dosahu babičku, známou, malou dětskou skupinku nebo kohokoliv spolehlivého, komu mohou drobka svěřit k hlídání. Proč ne?
Nicméně nejeden zkušený dětský psycholog uvádí, že batoleti je do tří let nejlíp v bezpečí domova s lidmi, kteří mají čas výhradně pro ně a poskytnou mu individuální péči. Jen tak se vytvoří správné rodinné vazby, jen tak dítě neprožívá zmatek.
Za zmínku taky stojí, že naprosto odlišné možnosti mají při řešení návratu do práce maminky ve větších městech, kde fungují jesle a další formy hlídání. Ale pro mnohé ženské musí znít jako utopie, že by se měly záhy po porodu vracet do pracovního procesu a nemluvně po ránu dopravovat z jejich zapadákova kdovíkam do přecpaných jeslí, či finančně pokrývat náklady na domácí celodenní hlídání.
Rozhodně mi připadá hodně přitažené za vlasy naznačovat, že máma, která se za cenu uskromnění rozhodne naplno s dítětem prožít dobu, kdy jako houba vcucává každý podnět a kdy je pro ně právě slůvko máma synonymem bezpečí, si škodí, protože nevydělává a netvoří hodnoty. On ten čas investovaný do doprovázení vlastních dětí při prvních krůčcích, slovech, v jejich úspěších i bolístkách může pro někoho být čas nejvzácnější.
Jenomže čas pro rodinu není momentálně tématem dne pro naši současnou splašenou společnost honící se za ziskem a poměřující lidi dle výše výdělku.
Kéž by se to povedlo trochu změnit.
