Nedělní klasika, aby jedli všichni

Zahrádka je letos obzvlášť chudá na květenu i plody do kuchyně. I ta cibule, kterou jsem dřív mívávala pěknou, vykazuje, jaké peklo zažila.
A to je to údajně plodina nenáročná na zálivku. Nicméně tenhle extrémní průběh léta byl přespříliš i na ní. Hodlám ji v příštích dnech sklidit, protože nic lepšího nyní už z ní se seschlými natěmi nevykouzlím, ať budu zalévat sebevíc. A já se tak těšila, že budeme mít tentokrát úrodu červené cibule, jež má mít oproti klasické spoustu předností. Bohužel z ní vyšly velmi miniaturní výpěstky, ale určitě i ty využijeme. 

Každá čerstvě sklizená maličkost potěší.

 Z letních jablíček jsem udělala klasiku:

Dušená jablka podle babičky

10 malých jablíček - oloupaných, rozčtvrcených a vykrájených jsem dala kratince povařit v asi 1/4 l vody, do níž jsem zároveň přidala kytičku badyánu, 5 hřebíčků a pytlík skořicového cukru.

Cuketky jsem pokrájela a přidala do kuřecího a zeleninového vývaru zároveň se zavářkou. Dochutila jsem solí a dobromyslí.

Kuřecí stehna i prsíčka jsem měla naložená v marinádě. Dala jsem tedy jen péci spolu s cibulkou a slaninou. Rýži dělám poslední dobou v pánvi. Zaliji vodou a vařím. Do hotové vmíchám máslo (na 7 porcí jsem dala asi osminku), zeleninu (třeba cuketu, hrášek, rajčata) a mírně osolím.







A pak už zbývá jen nedělní procházka, aby se kalorie spalovaly. Objevila jsem během ní tenhle kamenný kříž
(v oplocení kostela ve Skalici).

Během výletu se najde prostor na rozhovor s dětmi, kdy se matka snaží ověřit si, že své svěřence vybavila základními znalostmi pro vstup do MŠ. Když tedy rodina míjí stádo krav, zeptá se:
Tak děti, jak se říká mláděti od krávy?
A děti odpoví: AHOJ!


Máme před sebou poslední volný týden před vstupem do školkového, školního a pracovního procesu. Plánů mnoho...

Sukně ze čtyř dílů

Zatímco ještě nedávno se můj život i blog dal pojmenovat dvojčecí, tak poslední dobou je prostě šicí.

Po sukni ze dvou dílů přišla na řadu čtyřdílná.

Obvod boků jsem vydělila čtyřmi a délku a šířku naměřila tak, jak mi dosti omezené množství látky                dovolovalo.

 (Příště si jí koupím mnohem víc a pokusím se ušít kolovou sukni pro dceru.)

Pak jsem látku nenávratně rozporcovala na čtyři co možná nejstejnější díly. Přidala jsem po celém obvodu zhruba o centimetr na švy. Látka si při stříhání vesele klouzala, takže to byla docela fuška. Vzpomínala jsem na skvělou bavlnu,  z níž jsem šila minule. Tahle viskóza se mnou teda fakt nekamarádila.

Dále se ukázalo, že  viskóza je též extrémně třepivá, proto jsem použila své prastaré entlovací nůžky, abych nitky trochu zkrotila.

Veledílo bylo dokončeno zároveň se závěrečnými titulky Haryho Pottera, tedy celkem pozdě v noci. Radost se i přes únavu dostavila a  musela jsem si to hned vyfotit. Se všíváním nápletu ještě stále silně bojuji, ale třeba to příště vychytám lépe. Tentokrát jsem nezlomila žádnou jehlu. Jen páráček přišel na řadu....Konečně vím správný název. V krámě jsem na udivené prodavačce chtěla "párátko". Ale byla to paní důvtipná, tak okamžitě pochopila neznalost blbé začátečnice a prodala mi správnou věc, bez níž se při své zbrklosti prostě neobejdu.

Švadla Madla

Tak jsem si ho konečně na závěr mateřské koupila. 

Dlouho jsem šetřila na Janome či Brother, než mi došlo, že asi nejsem správný šetřící typ. Mám tedy obyčejného Vietnamce zn. Singer, ale zatím jen příjemně překvapuje, dokonce i riflovinu nakonec zdolal 

(jen s jednou zlomenou jehlou). A 2 roky záruky to jistí.

Návrat ke koníčku z puberty pár dní intenzivně a s nemalým nadšením probíhá. 

Začala jsem extra jednoduchou sukní a jen se modlila, abych tu prima látku, kterou jsem prostě musela mít, nezničila. V pase je úplet, co jsem sehnala za hubičku jako prostřih. A na dolním okraji mám místo začišťování našitou bavlnou krajku. 

Zbyly mi z 1,5 metru ještě dva menší kousky. Jeden jsem použila v kombinaci s recyklovanou riflovinou na báglík pro velkou školandu a ten druhý by mohl ještě stačit na nějaké pouzdérko se zipem.

Pro budoucí školkařky hned poté vznikly dva pytlíčky na náhradní oblečení.

Našemu neposedovi, na kterém oblečení jen hoří, jsem pořídila šortky a výstražnými kužely. Kéž by nebyly zasaženy v příštích hodinách žádným drtivý úderem a bez újmy se dočkaly i příští sezóny odřených kolen. 

A ještě jedna chvilková záležitost - dárek k narozkám pro kamarádku našich dvojčecích princezen, která také zakrátko vstoupí do vzdělávacího systému. Snad se jí bude na přezůvky hodit. 

A snad to holčičí hraní příště neskončí takovým pláčem jako dneska.

Moje malé dejavi. 

Seděla jsem navečer u mašiny, holky přehrabovaly šicí potřeby. I zbytek rodiny trávil s námi horký podvečer za závěsy kuchyně, v níž máme do 27 stupňů. Což je bez větráků celkem luxus při tom nynějším průběhu léta. 

Takové to povídání o všem možném a do toho moje tiché vzpomínání na jednu podobnou kuchyň.

Máma a její kovový miláček a já pod stolem mezi odstřižky látek.

Šití mě chytlo.

Škoda, že dneska zase nemůžu po půlnoci pozorovat z okna

meteorický roj Perseid. Včera to byla skvělá podívaná! Na "slzy svatého Vavřinečka" dlouho nezapomenu.

Pokusy být aktivní

Po plavání na koupališti, v bazénu i ve vaně a nejrůznějších dalších snahách poskytnout cvrčkům správnou letní zábavu došlo též na delší čas plánovanou a neustále odkládanou aktivitu zvanou: mokrý písek.

Máme totiž normální písek venku.

Ovšem v těch vedrech se mi zazdálo, že třeba v koupelně bude holkám líp.

Velký hit mezi matkami, které na internetu popisují, jak jednoduchým smícháním patřičného množství hrubé mouky a slunečnicového oleje vzniká geniální hmota na tvorbu báboviček, jež malé tvůrce zabaví na celé dlouhé předlouhé hodiny... Neodolala jsem a mísila.

Realita následujících hodin:

Tvorba báboviček na vymezeném prostoru pekáče 5 min., sotva jsem si stihla dát jedno rychlé studené kafe.
Pak se mastný píseček dostal z pekáče do vany, postupně se sypal po podlaze v koupelně. Lumpačky zjistily, že to skvěle klouže... Zábava na dalších 5 min.

Odcházím si nachystat vysavač.

Párkrát došly upatlané ručky otřít do kapesníčků v kuchyni, písek byl najednou všude a s ním i neplánovaná klouzačka v celém obydlí.

Nezbývalo, než se hmoty urychleně zbavit, než pronikne jako chobotničky do dalšího (druhého) patra...

Holčičky se dobrovolně ponořily do vaničky a hrály si na potapěče, což je nejlepší aktivita v tomto období. Nejlepší, protože je baví až 20 min. a  hlavně z mé strany vyžaduje nejméně úsilí.

Na adresu mokrého písečku podotýkám: Nikdy více! Vytřepávání z vlasů a šatstva a luxování - 20 min. A stejně vypadala koupelna poněkud mastně, takže musel přijít na řadu hadr na tyči. Dalších minimálně 30 min. Uff! Zábava na skoro celé odpoledne. Vlastně na tom internetu nepřeháněli...

Ježkovy voči

Ježkovy voči, ozývá se od nás teď v tropických vedrech ze zívajících oken ještě častěji než normálně. Asi nějaká úchylka, co jsem převzala po rodičích a nevědomky ji předala nastupující generaci. Dokonce už i ty malé řeší své neúspěchy zvoláním: Do háje! či  Do háje zelenýho! (kam taky jinam, když bydlíme na samotě u lesa)

a zejména Ježkovy voči!

A tak jsme je přivolali...

Navečer se konečně vyburcuji a jdu za západu stále ještě horkého slunce pověsit prádlo. Najednou za mými zády zvláštní dupot, dítě to nebude. Zahlédnu už jen tajemný stín, co mizí pod autem. Chvíli nervózně funí, čeká, než pochopí, že ta baba se nehne, bude tu zaclánět se škopkem svršků i spodků ještě dlouho. Dá si zpátečku a zaběhne zpátky za dům. Když mám konečně vše na šňůře, zahlédnu ho, jak se celý uřícený vynořuje na druhé straně domu. Uběhl,  chudák malej ježatej, za tu chvilku dobrých 50 m! A hasil si to ke zbytkům, co necháváme pod stromem pro domácí zvířectvo. 

Za soumraku už je tortila od oběda, kterou pohrdl nejprve manžel a pak i kocour, pryč.

No tak, hlavně, že vám chutnalo, ježkovy voči!

Budu si muset oživit básničku ze školky:

Na jarmarku táta ježek

sedm koupil koloběžek

pro své neposedné kluky.

Nerad pane klopil z ruky

vykládané zlaté plíšky

velké jako pampelišky...

Jak je to, ježkovy voči, jenom dál!

Mateřská a rádio

Mým zdrojem informací a častým společníkem je rádio. Konkrétně Dvojka, protože mluvené slovo mi tu na samotě denně docela chybí. Minulý týden jsem si tohohle svého nerozlučného společníka naladila zrovna, když začínal rozhovor Jolany Voldánové se vzdělanou a zcestovalou paní, která je zaměstnána na vysokém postu v Bruselu a která se vyjadřovala ke své právě vydané knížce. Její název jsem zapomněla, ale tématem tohoto jejího díla bylo oslovení žen ve smyslu, aby nebyly Popelkami čekajícími na prince a následně chudinkami, jež rezignují na kariéru, propásnou dobu, v níž by ji měly rozvíjet tím, že zůstanou celé tři roky doma s dětmi. To je prý důvod, že jsme na tom my ženy ekonomicky mnohem hůř než muži a často končíme ve stáru velmi špatně. Každý se má přece naplno realizovat a dělat všechno proto, aby byl co nejúspěšnější.

S částí z těchto úvah se snad dalo i souhlasit. Doba mužů živitelů a uťápnutých žen je evidentně minulostí. Ale zvedlo mě ze židle (teda spíš od vaření oběda), když paní prohlásila, že u nás v Čechách bylo velkou politickou chybou, když byla politiky po revoluci schválena, údajně kvůli hrozící vysoké nezaměstnanosti, tak přehnaně dlouhá mateřská dovolená a tenhle přežitek tu dosud trvá! Vždyť ve vyspělém světě je přece úplně normální, že děti pobývají od půl roku nebo i dříve v dětském kolektivu a žádné trvalé následky to na nich rozhodně nezanechává.

Autorka vyslovila tento názor a paní moderátorka jí vydatně přitakávala. A tenhle bezmezný obdiv bez jakéhokoliv pokusu podívat se na věc i z jiné stránky mě teda dost zarazil. Neměla by naopak každá z nás mít možnost volby takové cesty, jaká je pro ní a její rodinu nejschůdnější? Neměl by stát kromě podpory různých předškolních zařízení podporovat taky ty maminky, jímž připadá normální stát ratolesti nablízku, dokud nedozraje do fáze, kdy je připraveno otrkávat se v kolektivu a prožívat svá první kamarádství? Nejsme každý jiný, není každé dítě jiné a neprožívá osmihodinové odloučení od mámy a od táty jinak?

Není zjednodušující tvrdit, že každé batole si nakonec na odloučení zvykne a přizpůsobí se?

Mně tedy naopak přijde, že současná možnost vybrat si, jak dlouho chci a můžu být s dítětem doma, je fajn. Žádné ženě se přece nebrání, aby šla do práce krátce po porodu. Pokud je pro rodiče lepší, aby hlídal tatínek, pokud mají v dosahu babičku, známou, malou dětskou skupinku nebo kohokoliv spolehlivého, komu mohou drobka svěřit k hlídání. Proč ne? 

Nicméně nejeden zkušený dětský psycholog uvádí, že batoleti je do tří let nejlíp v bezpečí domova s lidmi, kteří mají čas výhradně pro ně a poskytnou mu individuální péči. Jen tak se vytvoří správné rodinné vazby, jen tak dítě neprožívá zmatek.

Za zmínku taky stojí, že naprosto odlišné možnosti mají při řešení návratu do práce maminky ve větších městech, kde fungují jesle a další formy hlídání. Ale pro mnohé ženské musí znít jako utopie, že by se měly záhy po porodu vracet do pracovního procesu a nemluvně po ránu dopravovat z jejich zapadákova kdovíkam do přecpaných jeslí, či finančně pokrývat náklady na domácí celodenní hlídání. 

Rozhodně mi připadá hodně přitažené za vlasy naznačovat, že máma, která se za cenu uskromnění rozhodne naplno s dítětem prožít dobu, kdy jako houba vcucává každý podnět a kdy je pro ně právě slůvko máma synonymem bezpečí, si škodí, protože nevydělává a netvoří hodnoty. On ten čas investovaný do doprovázení vlastních dětí při prvních krůčcích, slovech, v jejich úspěších i bolístkách může pro někoho být čas nejvzácnější. 

Jenomže čas pro rodinu není momentálně tématem dne pro naši současnou splašenou společnost honící se za ziskem a poměřující lidi dle výše výdělku.

Kéž by se to povedlo trochu změnit.